Příprava na sepsání recenze šestého alba amerických BARONESS nemohla vynechat ani opětovný poslech předchozího alba této skupiny. Důvodem bylo mimo jiné i připomenutí aspektu, který vzbudil možná nejvíce kontroverzí. Produkční stránka „Gold & Grey“ byle velice diskutovaným tématem a tento opětovný poslech opět potvrdil, že velice oprávněně. Tuto kapelu pocházející z amerického města Savannah sleduji už poměrně dlouhá léta a i když to ne vždy z mého pohledu šlapalo bez chyb, dá se říct, že jsem nakonec více či méně každou jejich nahrávku, když už ne spokojeně přijal, tak alespoň akceptoval. To taktéž platí jak pro tu předchozí a stejně tak i pro tu letošní.

Trend postupného „měknutí“ prohlubuje i album pojmenované „Stone“. BARONESS postupně, jako když letíte v balóně, odhazují pomyslné pytle s pískem, v tomto případě symbolizující hrubozrnné hoblování. Tam někde v dáli, a sem tam přeci jen i poněkud blíže („Magnolia“), je stále slyšet, že kdysi platili za přední představitele neotesaného kytarového zvuku made in USA, ale proces postupné transformace do vzdušnějších a melodičtějších kompozic je evidentně nezvratný.

Letos se konečně povedl i zvukový kabátek, takže nejsme nuceni poslouchat přebuzenou hlasitou tlakovou vlnu. Nějaká špičková dynamika se sice nekoná, nicméně spokojíme se i s faktem, že se nám BARONESS nesnaží vyhučet díru do hlavy. Popravdě si vzhledem k současné hudební poloze skupiny úplně neumím představit nějakou čistě „deathcorovou“ produkci, respektive by Američanům výrazně uškodila. Což se vlastně více méně stalo na „Gold & Grey“.

Jinak muzika samotná u mě i nadále zůstává v kategorii „nejdůležitější je mít na ní náladu“. Nechci tím říct, že mě BARONESS dokáží bavit jen v několika málo momentech. Spíše ty momenty potřebuji k jejímu plnému vychutnání. Několikrát jsem zaslechl (anebo spíše četl) i kritiku hlasového projevu Johna Baizleyho. Mně osobně i jeho melodický zpěv velmi dobře zapadá do stále tak trochu neotesané hudby skupiny. Ačkoliv obsah už je mnohem uhlazenější, než například na prvních dvou deskách, forma stále nepostrádá svoji úroveň živelnosti.

Čtěte také: BARONESS - Gold & Grey / recenze

Jako symbolizující znak bych zde na světlo vytáhnul asi silnější koketerii s psychedelií. Tam, kde se kdysi více hoblovovalo, se dnes opájíme repetitivními a zasněnějšími pasážemi („Choir“). Četné chytlavé a povedené refrény sice sem tam poskakují před hraniční tabulí s nápisem „říše sladkobolného kýče“, ale za čáru se naštěští nevypraví nikdy. Ona vůbec ta kombinace písničkovějšího přístupu s psychedelickými plochami už více než často evokuje kapely z konce šedesátých let. Od BARONESS, pro někoho možná naštěstí, nemusíme očekávat, že se na stará kolena stanou květinovými dětmi, inspirace v muzice západního amerického pobřeží konce šedesátých let tady však ke slyšení rozhodně je.

Té inspirace však nakonec není příliš na to, aby odklonila trajektorii hudebního vývoje na trase sludge – svérazná forma tvrdého rocku. Tu svéráznost bych rád zdůraznil i letos. Tuto kapelu si skutečně jen těžko s někým spletete. Možná to není díky nějaké výrazné originalitě, ale její sound prostě svébytný je. Vždy byl a zůstává jím i nadále. Stejně tak charakteristická barva hlasu frontmana Baizleyho. Někomu možná bude chybět hrubost starších nahrávek a dokážu to pochopit. Jinému prostě nebudou sedět četné melodické linky. U této kapely, možná více než u mnoha jiných, vždy platilo, že se nezavděčí všem. S novým albem plným zručně napsaných, více méně rockových, písní by však o spokojené posluchače neměla mít nouzi.